O biorezonanci – z knihy Tajemství zdraví a naděje

Již název této kapitoly bude pro mnohé čtenáře zcela novým pojmem. Biorezonance? Co to vlastně znamená? O něčem takovém jsme se ve škole neučili, dokonce ani na vysoké. To je důvod k zamyšlení, k nahlédnutí do encyklopedie. Nabízíme se v tomto okamžiku jako nezištní průvodci. Nejprve se zamyslíme nad slovem rezonance. Má několik významů. Souznění. Odezva. Ozvěna. Nejčastěji se používá ve fyzice jako shoda kmitů soustavy s kmitočtem působící síly. To zní velice učeně, ale nechme fyzikům jejích definice bez komentáře. Podle charakteru soustavy rozlišujeme rezonanci mechanickou, akustickou, elektromagnetickou. V psychologii používáme termínu rezonance jako označení shodného prožívání určité situace dvěma nebo více lidmi.

Ale co biorezonance? Ani v nejnovější encyklopedii ji nenajdeme. Proto musíme encyklopedii stručně doplnit. Biorezonance je promítnutím rezonance ve fyzikálním významu do živé hmoty, konkrétně do lidského těla.

Pro naše fyziky je to pojem většinou neznámý, to ovšem neznamená, že jsme si ho právě vymysleli. O biorezonanci existuje rozsáhlá literatura, zabývají se jí stovky vědců, kteří tento pojem běžně používají. Ale i on je pojednou zastaralý a v poslední době je nahrazován pojmem „systémová informační terapie“. Tento nejnovější název ještě více zdůrazňuje energetické nazírání nad nazíráním hmotným, materialistickým.

Jestliže jsme si vyjasnili samotný název, podívejme se podrobněji, co se pod ním skrývá. Pro mnohé asi velké překvapení…

Od dětství jsme zvyklí každou věc uchopit, prohlédnout ze všech stran, ohmatat, třeba i ochutnat, změřit a zvážit. Jen tak ji dokážeme pochopit. Mnohým proto bude připadat těžké představit si, že kromě viditelného a hmatatelného existují ještě jiné neviditelné síly, které na nás mohou působit. Mohli bychom pro jejich definování snést celou řadu filozofických a teologických důkazů, ale my se namísto toho pokusíme alespoň nahlédnout do tajemného světa kvantové fyziky.

Nositel Nobelovy ceny Carlo Rubia dokázal, že poměr mezi částicí hmoty (nukleonem) a částicí energie (fotonem) je jedna ku jedné miliardě. Dovedeme si představit, že na jednu jedinou částici hmoty připadá jedna miliarda částic energie? Patrně to bude stejné jako si představit Boha. Tímto poznatkem velkého fyzika se důležitost hmoty, samozřejmě nejen pro fyziky, stává téměř zanedbatelnou. Je zde racionálně definován zcela jiný model světa, než na jaký jsme byli doposud zvyklí. Ve filozofii mu říkáme idealistický. To, že ho dokazuje současná věda, která až doposud byla oporou opačného názoru materialistického, je skutečně na pováženou.

Toto překvapující zjištění významného vědce může vést k námitce: Vždyť to tak není! To, co nás obklopuje, je přece jasně definovatelná hmota. O jaké energii se tu mluví? Snad elektrické, magnetické…

Pokusíme se odpovědět, nikoli přesvědčit. V přírodě platí jeden základní zákon: svět je bipolární (dvoupólový). To znamená, že na jedné straně existuje extrémní energie, na druhé extrémní hmota. Je až neuvěřitelné, jak se tyto dvě polarity nedají od sebe oddělit. Jako by vše na jejich spojení stálo, jako by byly svým propojením jakýmsi základním kamenem, na němž bylo na počátku vše vybudováno.

Foton, jenž je jednotkou energie, někdy vytváří polární hmotnou dvojici elektron – pozitron, která opět zmizí a uvolní kvant energie – foton. Kromě fotonu, energetického kvantu světla, existuje ještě méně známý pojem fonon – energetický kvant zvuku. A právě při spojení fotonu s fononem vzniká solitonové vlnění, zcela nový pojem používaný v západní vědecké literatuře. K solitonovému vlnění se budeme často vracet, protože právě ono hraje významnou roli nejen v informatice, ale také v terapii.

Solitonové vlnění má světelně zvukovou kvalitu s extrémně vysokou rychlostí přenosu. Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že se jedná o ultraslabé emise, které v elektronovém šumu mizí, respektive jsou v něm obsaženy a pouze speciálně vybavenou laboratorní technikou jsou analyzovatelné a měřitelné.

Naskýtá se tedy otázka, jak mohou mít tak minimální procesy řídící funkci a jak mohou být reálně použitelné při léčení. Proto bude nutné se ještě zmínit o kvantových polích.

Právě to je téma pro známého fyzika Heima, jenž má s nám dobře známým profesorem Heimem pouze společné příjmení. Oproti dřívějším pokusům popsat kosmický proces nějakým vzorcem, připojil Heim k měřeným parametrům ještě gravitaci. Tak mohl postupně nesčetnými výpočty prokázat, že mimo tři známé dimenze (těmi je náš trojrozměrný prostor) a čtvrtou dimenzi (čas), existují ještě další dvě dimenze, fyzikálně velice významné.

Pro kvantovou fyziku, a tím i pro kvantovou medicínu, je důležitá skutečnost, že se biologicky účinné solitonové vlnění promítá jako velmi intenzivní právě v páté a šesté dimenzi. Nedá se tedy namítat, že frekvence, které jsou v našem trojrozměrném prostoru tak slabé, jsou neúčinné vzhledem k šesti definovaným dimenzím. To platí nejen pro biorezonanci, ale i pro účinnost akupunktury či homeopatie. Trojrozměrný prostor tedy představuje jen malý, částečný pohled. Z malé a tedy zanedbatelné části se nikdy nedá posuzovat celek. K úplnému poznání a popsání biologických pochodů odehrávajících se v těle, přírodě nebo v celém Kosmu je šest dimenzí naprosto nutných. Současní skeptici, pokud chtějí sledovat světový vývoj, budou muset akceptovat práci nositelů Nobelových cen. A třeba se s ní alespoň povrchně seznámit… Veškerá hmota vzniká, velmi zjednodušeně řečeno, nahuštěnou energií a je velmi labilní. Stabilitu získává formujícími energetickými silami starajícími se o vysoký stupeň uspořádání. Z toho vyplývá, že vše viditelné, včetně chorobných změn, je vyvoláváno energetickými interakčními silami. Tím se dostáváme k vlastnímu jádru problému.

Mělo by být jasné, že každá nemoc vzniká změnou těchto interakčních sil. Každá takováto změna pramení z psychické (nehmotné) poruchy, ale projeví se v hmotném těle. Nemoci mají prokazatelně psychosomatický aspekt.

Nesmíme však tomu rozumět tak, že funguje přímý vztah mezi duší (psýché) a tělem (sóma). Existuje totiž regulační obvod, ve kterém je zařazen neurohumorální řídící systém. Ten překlenuje rozdělení mezi psýché a sóma. Tělo, pokud se objeví porucha, to ohlásí svou „řečí“, což jsou nám dobře známé symptomy. Těmi tělo oznamuje, že se cosi děje, alarmuje nezjistitelnou poruchu přenosu informací, tedy poruchu solitonového vlnění. My známe až symptomy. Co jim předcházelo nás nezajímá. Právě proto je tu nejdůležitější správná interpretace. Při samotném posuzování nemoci může dojít k mnoha nedorozuměním. Tím nejzávažnějším je fakt, že nemoc pokládáme za něco negativního, za něco, co musí být za každou cenu odstraněno. Příčina však bývá jinde. Z toho důvodu by měl být každý nemocí vyprodukovaný symptom považován za pozitivní, alarmující, nutící hledat skrytou příčinu. Proto je důležité neposuzovat nemoc jako nepřítele, ale možná za lékařova spojence. Musíme udělat něco „pro to“, ne „proti tomu“. Léčit příčiny a ne pouhé symptomy.

Školská medicína se doposud hrdě nazývá alopatická, tedy léčba „proti“. Máme bolest, dostaneme lék proti bolesti. Máme teplotu, dostaneme lék proti ní. Tak bychom mohli pokračovat hodně dlouho. Pouhé léčení symptomů jako by nemělo konce a fanatickým vývojem nových a nových léků se stává začarovaným kruhem, z něhož není východiska. Není samo o sobě omylem? Je však možno léčit jinak? Pokud se někde v těle vytvoří blokáda a zeslabený organizmus ji není schopen sám odstranit, je nutno do těla přivést posilující energii, aby byl uzdravovací proces doveden do úspěšného konce. To je základ nejmodernějších metod s názvem biorezonance, nebo chcete-li současněji systémové informační terapie. Právě tato nová terapie je s úspěchem používána v Naturcentru SALVEA. Během několika let jsme velmi úspěšně léčili několik tisíc pacientů bez použití chemie. Přístroje pracující na biorezonančním principu se v praxi plně osvědčily. Mimo základní specializaci, onkologii a léčení alergií jsme schopni vyléčit či zlepšit celou řadu jiných onemocnění. Pouhými symptomy se ovšem zásadně nezabýváme…

Ve školní medicíně, při stále narůstajících nákladech na léčení a větší léčebné námaze a úsilí, jsou léčebné výsledky poměrně malé. Rozhodující krok je patrně v nedohlednu. Neuvěřitelný kontrast mezi vrcholnými výkony například chirurgie a běžnou medicínskou praxí vede ke snižující se víře ve vyléčení nejen u pacientů, ale i u lékařů. To lze považovat za stejně fatální, jako nepřijatelnou variantu.

Logicky by však za takovýchto okolností mělo následovat zásadní přeorientování na jiné metody. Ale právě to provokuje školní medicínu k tomu, aby alternativní metody diskreditovala a označovala nejen za neúčinné, ale dokonce za nebezpečné.

Trendy dnešní medicíny k ekonomickým, pro pacienta snesitelným a současně objektivním metodám jsou naprosto zřejmé. Vzhledem k tomu, že dle světové statistiky jsou tři čtvrtiny všech pacientů chronicky nemocní, je to snaha nesmírně důležitá. Proto se do popředí světového výzkumu dostává funkční medicína čerpající z oblasti kvantové fyziky. Rozumíme tím způsob, při němž se používají diagnostické a léčebné metody, které jsou přednostně zaměřeny na poznání funkční poruchy dříve, než tak může učinit soudobé lékařství. Také je tím možné daleko dříve a efektivněji použít odpovídající terapii.

Ale vraťme se na chvíli do světa nových teorií.

Je všeobecně známo, že slabá elektromagnetická pole hrají klíčovou roli ve funkční činnosti tkání, včetně hojení ran a přenosu informací v nervovém systému. Tento přenos informací si musíme představit jako neustálý proud vstupujících a vystupujících hlášení. Právě to je solitonové vlnění. V něm je každá jednotlivá částečka organizmu informována o jiné. Nepotřebné informace jsou odfiltrovány přes bazální membránu, potřebné jsou zpracovány. Je to dokonalý síťový komunikační systém, a ne, jak se stále učí, jen centrální nervový systém. Mozek je sice řídící centrálou, ale má spíše kontrolní funkci. Stejně jako on je důležitý mezibuněčný a meziorgánový systém, který pracuje nesmírně rychle a dokonale samostatně. Mozek zasahuje jen tehdy, když je tato autonomie narušena.

Vědecky bylo zjištěno a dokázáno, že vše kmitá, vše je v neustávajícím pohybu (jak přitom nevzpomenout na řeckého předsokratika Herakleita a jeho slavnou větu „vše plyne“), že neexistuje žádný klidový stav a že zdánlivá stabilita je ve skutečnosti velmi labilní rovnováhou. Každá buňka má vlastní specifické kmitání stejně jako vyšší svazky, například bílkovinné struktury. Ještě vyšší svazky (např. orgány, chrupavky, kosti a jiné) mají opět vlastní oscilační spektrum.

Dříve se věřilo, že toto kmitání je zcela náhodné, a tím i chaotické, a proto z něj nemělo smysl odvozovat jakékoli diagnostické či terapeutické závěry. Ve skutečnosti sebeorganizováním jako znakem života existuje vysoce dynamický, pevný řád, přičemž buněčné svazky poslouchají nadřazené vedení.

Vzhledem k tomu, že v Univerzu nejsou myslitelné žádné náhody, jinak by vše v okamžení pohltil nespoutaný chaos, celý vesmír vznikl a trvá, včetně člověka, podle předem utvářeného stavebního plánu. Toto univerzální propojení jasně naznačuje, že musí existovat vyšší řád, jenž jakoukoli náhodnost vylučuje. Život sám o sobě je vyšším řádem směřujícím k sebeorganizaci. To znamená, mimo jiné, že se zvětšuje odstup od chaosu. Ale i sám chaos je patrně užitečným životním principem. Chaotickými pochody je organizmus schopen reagovat a přizpůsobovat se změněným zevním podmínkám. Jak je to možné?

Po celý život na nás působí různé škodliviny, jakými jsou viry, bakterie, plísně, alergeny, a ty způsobují záněty, nádory. To vše je známkou chaosu. Organizmus se musí trvale snažit o rovnováhu mezi chaosem a řádem, přičemž chaos neznamená jen destrukci, ale také velkou míru přizpůsobení. Zdraví pak znamená optimální adaptaci na množství dráždění a nemoc ztrátu adaptační schopnosti. Mohli bychom říci, že nemocné tělo nemá pro své uzdravení potřebné množství informací.

Informace je slovo, které znamená dávání, udržení formy. To znamená, že ke každé struktuře patří informace. Ale můžeme uvažovat i jinak – každá informace ovlivňuje formu, a tím i hmotu. Sama o sobě je informace energetická. nehmotná, je to kmitání, oscilace nebo nověji solitonové vlnění. A to je přesně to, co v homeopatii při vysokých potencích působí léčebně, ačkoli tam opravdu není ani jediná molekula hmoty, je to čínské „čchi“, jsou to meridiány, které se skutečně při žádné pitvě nedají najít…

Co to všechno znamená v praxi? V běžných setkáních s klasickou medicínou? S takovými názory se tam pacient nesetká. Přespecializováním se ve školní medicíně ztrácí jakýkoli pohled na celého člověka. O tom, že by byl nedílnou součástí kosmu, se nediskutuje ani s těžkými pacienty na psychiatrii. Posledních čtyřicet let byl lékař špatně placeným úředníkem, jenž ze zásady nedůvěřoval pacientům a podezíral je, že chtějí jen získat vysněnou neschopenku. Nebohý pacient musel podle místa bydliště k lékaři, jemuž nevěřil. A tak se v zestátněném lékařství, jak jen jsme na ně bývali hrdí!, objevila pýcha, nadřazenost, to vše zdárně podporováno příslušnou porcí vědeckého materialismu. Vše, co tento vcelku pohodlný názor překračovalo, bylo nepřátelské. V této situaci se neocitlo jen lékařství. Opovrhovali jsme nejen vším duchovním, ale i přírodou, kterou jsme dokázali jen drasticky znásilňovat, což se ukázalo jako tragické. Pohrdli jsme léčivými rostlinami a přesvědčovali jsme se, že naše spasitelská věda vše vytvoří sama a uměle. Není tomu zase tak dávno, co jsme si k tomu vesele prozpěvovali písničku o tom, že poručíme větru, dešti…

Na univerzitách se učí deduktivnímu myšlení, což v případě medicíny znamená, že se nemoc redukuje na údajný původ. Například u infekčního zánětu jater se soustředíme na vyvolávací virus, a tím i na příslušnou terapii. Zcela se přitom přehlíží fakt, že by virus sám o sobě nemohl vůbec nic vyvolat, pokud by byl náš imunitní systém v pořádku a regulační systém řádně pracoval. Čím více jsme obklopeni nemocemi, zejména těmi chronickými, tím častěji si klademe otázku, proč někdo onemocní snadněji než druhý, proč jeden odolává a druhý se poddává vnějšímu tlaku infekcí a atakům stále se zhoršujícího životního prostředí. Je to jen projev náhodného principu nespravedlnosti?

Klíčové slovo k tomuto problému se nazývá konstituce. Víme dobře, že na nás stále více dopadají zatěžující faktory okolního světa, a tak záleží na naší celkové kondici, jak se s nimi vypořádáme. A konstituce? Geneticky determinovaný typ, tedy srozumitelně řečeno jací jsme, jací se narodíme, se odborně jmenuje „genotyp“. Vlivem vnějšího prostředí (strava, podnebí, stresové vlivy, mezilidské vztahy, nepřátelství a neláska, samota a mnoho dalších negativních faktorů) se utváří náš individuální „fenotyp“. Čím větší je rozpor mezi genotypem a fenotypem, tím větší je možnost onemocnění. Proto by naší celoživotní snahou mělo být co možná nejmenší vzdálení od vrozeného genotypu. Vzhledem k tomu, že vzdálení genotypu od fenotypu probíhá na energetické úrovni, je možné energetickým způsobem pacienta upravovat a léčit. Tím se obloukem vracíme k biorezonanci.

Ještě než si povíme o přístrojích, které v Naturcentru používáme, shrňme si naše dosavadní poznatky.

Stále příliš myslíme a jednáme materialisticky. Vše posuzujeme uzounkým průzorem našich pěti smyslů. Hledáme sídlo duše a nenacházíme ho, a proto pro nás nic takového není. Hledáme podobu Boha, neznáme ji, a proto v něj nevěříme. Při pitvě hledáme meridiány, energetické dráhy, nenacházíme je, a proto pro nás neexistují. Otázky, na které nedokážeme odpovědět, si nepokládáme, i kdyby to byly otázky řešící naši budoucnost. Vědci s halasnou nadřazeností zatracují víru jako cosi vědě odporujícího. Jsme přece doposud pyšní na svůj vědecky dokazovaný ateizmus. Ve zdravotnictví je víra v lékaře, víra v lék a víra v uzdravení zaměňována s pověrou. Přitom právě nezměřitelnou, nezvážitelnou, nehmotnou víru můžeme považovat za to nejdůležitější, co člověk má. Co dostal darem.

Vzpomínám si na živé vysílání rozhlasového rozhovoru se známým profesorem. Jeden z posluchačů mu vytkl jeho materialistický pohled. Okamžitě vznikla neplánovaná „porucha“. Posluchač se však jí navzdory stačil zeptat, zda je pan profesor věřící. On řekl, že ano. Připomínám, že tento člověk v rozhovoru tvrdě vystoupil proti léčitelům, označil je za podvodníky a vytýkal jim nelogické myšlení. Naskýtá se zajímavá a zcela logická úvaha. Předpokládám, že vážený pan profesor je křesťan. Jako věřící přece uznává Ježíše Krista. Musí tedy respektovat mnoho logice odporujícího. Narození z panny, řadu zázraků včetně uzdravení a dokonce zmrtvýchvstání. Musí tedy uznat, jinak by měl přece těžký hřích, i Ježíšovy léčitelské dovednosti překračující možnosti i soudobé medicíny. Ježíš přece dobře léčil nejen ducha, přesto nám není známo, že by vystudoval příslušnou lékařskou fakultu…

Nové přístroje

Nyní si povíme o přístrojích, které používáme v Naturcentru SALVEA. Byly sestrojeny po mnohaletých pokusech a výzkumech většinou německými, anglickými a americkými vědci. My je uvádíme do praxe, pracujeme s nimi, často s překvapujícími výsledky. To ovšem neznamená, že naše nejmodernější technika bude našimi skeptiky sdružujícími se pod firmou „Sysifos“ přijata. Právě naopak. Budou a jsou to oni, kteří bubnují na poplach. Snad v zájmu celého lidstva se nás snaží ochránit před šarlatánskými metodami ďábelských přístrojů, které kdyby fungovaly, tady skeptici zdvihnou ukazováček, musely by dostat celý pytel Nobelových cen. Naštěstí se jedná o naprostý podvod, takže švédská akademie ušetří… Naši vědečtí přátelé jaksi zapomínají na to, že přístroje skutečně fungují a že na počátku jejich vývoje nositelé Nobelových cen skutečně stáli. Nebo že by skeptici netrpěli ztrátou paměti, ale prostě jen chtěnou či nechtěnou nevědomostí? To by u vědeckých pracovníků jejich formátu bylo poněkud zarážející.

Taková situace není nikterak nová. Ve středověku byli hlasatelé nových cest prohlašováni za čaroděje a kacíře a jako peklu propadlí byli upalováni. Dnešním skeptikům tato středověká přímočarost viditelně chybí.

Po celoživotní lékařské praxi jsem si uvědomil, že nás školní medicína zavedla do slepé uličky. Nemohou nás ohromit, snad jen ve vymyšleném hororu, transplantace zvířecích orgánů do lidského těla, protože víme, že každá transplantace vyžaduje prakticky úplné zlikvidování našeho imunitního systému, tedy toho nejcennějšího, co člověk dostal do vínku v boji proti nepřátelskému infekčnímu prostředí. Stejně tak jsou pro tělo nevhodné uměle připravené léky, ostatně ono se jim často marně brání. Kvanta léků nejsou zázrakem moderní vědy, ale ponejvíce pochybným obchodem, za nímž stojí nelítostné zákony farmaceutických firem. Současné medicíně vládne chemie, neúprosná královna, která nebere na vědomí psychiku člověka a jeho ryze individuální dispozice.

Proto je přirozené, že se v západních zemích s tímto stavem řada odborníků odmítá ztotožnit. Snaží se sestrojit přístroje, které by zjišťovaly choroby daleko dříve, než se viditelně manifestují. Kupříkladu mammografický pozitivní nález znamená pokročilý zhoubný nádor.

z knihy Tajemství zdraví a naděje (MUDr. Josef Pekárek, Václav Vokolek)